kult

bratrstvo

mythologie

pověsti a legendy

skriptorium

gothic

modlitby a zaklínadla

cesta devatera

weihnahtar

historie bratrstva

galerie

kniha návštěv

odkazy

E-mail

Vlčí kult v současnosti

Vlčí kult ve starých dobách byl rozšířen téměř ve všech kulturách Evropy. Je jen logické, že národy, které se setkávali s vlky se časem začali obracet i k vlčím božstvům. Toto se týkalo zejména společností loveckých. Jako několik výmluvných příkladů můžeme uvést vlčí kult v Arkádii, u Dáků, v severní Evropě či u východních Slovanů. V germánských společnostech se vlčí kultické narážky vyskytují zejména v severských textech z doby vikingské, ale je pravděpodobné na základě religionistického a etnologického rozboru, že jeho kořeny sahají hlouběji, zřejmě až do neolitu. Vzhledem k neexistenci centralizovaného germánského náboženství a k faktické roztříštěnosti lokálních kultů, které se měnily od místa k místu, je obtížné snažit se dojít k poznání starých kultů cestou archeologie. Mnohem průkaznější je fenomenologická religionistická analýza, která (podobně jako srovnávací jazykověda) je schopna s velkou měrou pravděpodobnosti rekonstruovat i takové podoby kultu, které jinak nemáme dochovány. Naopak velmi polemicky se soudobý vlčí kult vyrovnává se staršími a religionistickým bádáním již dávno překonanými teoriemi animismu, dynamismu či totemismu.

Vlčí kult, tak jak je praktikován nyní, vychází svým těžištěm ze skandinávských (staroseverských) písemných pramenů, které ovšem vzhledem k jejich pozdnímu zápisu křesťanskými autory používá s určitou mírou kritičnosti. Velmi výrazně jsou v náboženské praxi reflektovány výsledky fenomenologické religionistické práce jak na širší obecně indoevropské úrovni, tak na více specifické kultovních dokladů z období 1.-3. století křesťanského letopočtu. Liturgickým jazykem obřadů je stará gótština, doložená a částečně rekonstruovaná podle dochovaných literárních památek s použitím výsledků bádání srovnávací jazykovědy. Vhodnost užití gótského jazyka je dána zejména tím, že jde o jediný známý a dochovaný germánský jazyk, jehož původ lze právem předpokládat nejméně v období kolem 2. stol. křesťanského letopočtu, které je rozhodující pro religionistickou analýzu kultu. Nikoliv nepodstatným faktem je i předpokládaná přítomnost gótsky hovořících obyvatel na našem území, podobně jako v různých historických dobách na většině Evropy. Zároveň je gótština dochována ve své historické původností a nevykazuje přímé propojení s žádným v současnosti žijícím jazykem a nevykazuje ani přílišnou rozrůzněnost dialektickou.

Tak jako byli staří Germáni v plodném styku s různými kulturami (např. díky obchodu s jantarem a trvalými styky s Římskou říší) a zcela přirozeně přijímaly vlivy jak filosofické, tak hmotné a kulturní, tak i vlčí kult současnosti nechce zůstat umělou „pseudodobovou“ rekonstrukcí, ale chce reflektovat stav a potřeby soudobého člověka a společnosti, ale zároveň i věrně reprodukovat dvoutisíciletou tradici. V celistvosti vlčí kult reflektuje odkaz předků, kteří naše území kdy obývali, tedy nevymezuje se čistě na jedno jediné etnikum, spíše prochází etnickými hranicemi napříč, tak, jak je to ostatně o vlčím kultu známo i z dob antických. Přirozeně je ovšem etnicita samotná důležitější veličinou než v několika posledních stoletích civilizačně vymezené politické hranice jednotlivých státních celků, tudíž je v rámci řečené hermeneutické interpretace religionistického materiálu čerpáno i z dokladů a nálezů nacházejících se mimo naše území, které jsou kriticky poměřovány s rekonstruovanou podobou kultu.

Jacques A. Proudhon, M.Th., D.H.Min
výňatek ze studie „Contemporary European Heathenism“

Vlk obecný (Canis lupus)

Hmotnost: 27–60 kg
Délka těla: 150–180 cm
Výška v kohoutku: 60–90 cm
Vlk (Canis lupus) je největší volně žijící psovitá šelma.

Rozlišujeme 13-16 poddruhů . Často jde o rozdělení podle místa výskytu. Různé formy adaptace je možné pozorovat téměř v každé izolované populaci. Variabilita vlků je ohromující. Nejrůznější životní podmínky měly vliv na utváření konstituce, odlišnosti ve stavbě těla, tvaru hlavy, barvy, kvality a kvantity srsti. Takže se vyskytují vlci ve váze od 15 do 80kg, kohoutkové výšky od 55cm do 80cm, s protáhlou i krátkou hlavou, s hustotou srsti od 2000 do 6000chlupů na cm2. Barva srsti se vyskytuje od bílé přes různé kombinace a odstíny šedivé, žluté, červené, hnědé až po zcela černou.

Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši. Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 3,8 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist. Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými, mastnými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní. Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokáží žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. Vlci patřili k nejrozšířenějším suchozemským savcům. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.

Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka. Na mnoha územích, kde žijí, je jejich další existence nejistá. Ačkoliv kdysi obývali prérie a otevřené lesnaté krajiny, dnes vyhledávají útočiště v hlubokých lesích, na horách či v bažinatých oblastech, kde je riziko pronásledování lidmi menší než na původních stanovištích.

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách. Ze všech psovitých šelem zde nalézáme nejrozmanitější typy organizace rodin. Jejich velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který jediný má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů. Ovšem obvyklé jsou i smečky o pouhých 3 příslušnících. Páření probíhá v lednu - únoru, vlčata se rodí za 61-63 dnů. V jednom vrhu je jich 4 - 8. Mláďata jsou zpočátku slepá a řídce osrstěná. Samice je dlouho zahřívá a kojí. V prvých týdnech po vrhu je vlčice s mláďaty v brlohu - houštině, pod skalním převisem apod. a vlk nosí potravu. Později přinášejí potravu oba rodiče a dospělí členové smečky. Jestliže je potrava dostatečně vydatná, už ve stáří 3 - 5 měsíců se účastní dlouhých cest spolu s dospělými členy smečky. Dospělosti vlci dosahují ve věku 2 - 3 let, celkově se dožívají 14 - 16 let.

Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně vysokou zvěří drobnými hlodavci ale bylo zjištěno že často se do vlčího jídelníčku dostanou i toulaví psi často také různými bezobratlými živočichy nebo v nouzi i rostlinnou potravou, odpadky nebo zdechlinami.. Vlk může najednou sníst až10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

Některé poddruhy vlků:

Vlk Eurasijský (Canis lupus lupus). Kdysi dominantní rasa, je nyní na většině původního území vyhubena. Malé populace přežívají na Iberském poloostrově, ve Skandinávii, ve střední a východní Evropě.

Vlk polární (Canis lupus tundrorum). Tak jako ostatní i tento největší člen vlčího rodu se vyvinul v Eurasii a pak před milióny let se přemístil do Severní Ameriky.Tento vlk obývá arktickou oblast Kanady, až k ostrovu Ellesmere daleko na severu. Protože se zde nalézá málo potravy, každá smečka vlastní rozsáhlé teritorium. Jižněji, kde je potravy mnohem více jsou teritoria menší.

Vlk Sibiřský (Canis lupus altaicus). Jen v Sovětském Svazu bylo v letech 1945-50 každoročně odevzdáno kolem 60 000 vlčích kůží.

Vlk černý (Canis lupus pambasileus). V Americe nazývaný „eastern timber wolf“-východní lesní vlk.

Vlk kanadský (Canis lupus alces). Někdy nazývaný jako „Grey wolf“ - šedý vlk.

Vlk červený (Canis lupus rufus). Někdy je označován za poddruh vlka, jindy za samostatný druh (Canis rufus). Podle některých autorů jde o primitivní, starobylou formu vlků, jeho původ však bývá přisuzován i křížení vlků s kojoty (Canis latrans).

Vlk mexický (Canis lupus bailei). Mexický vlk vytváří nesporný poddruh, žijící v horách středního Mexika.

Asijsko arabský vlk. Z této malé rasy pravděpodobně pocházeli předci mnoha evropských a asijských domácích psů. Přizpůsobiví a družní vlci obývali celou Asii, oblast kde se poprvé objevili domácí psi.

Vlk japonský Šlo pravděpodobně o nejmenší vlčí rasu která přežila do 20. století. Žil na Hokkaidu, Honšů a Kurilských ostrovech. Poslední z těchto malých vlků byl zabit vroce 1905

Kenajský vlk. Patřil k největším poddruhům vlka. Žil na aljašském poloostrově Kenai. Byl vyhuben v roce 1915.

Newfoundlandský bílý vlk. V roce 1842 vypsala vláda na Newfoundlandu odměnu za jeho ulovení. Z mnoha ras severoamerického vlka byla tato vyhubena jako první již roku 1911.

Zdroj:

wikipedia
Jaké je to být vlkem, nakladatelství: Cupro, rok vydání:2005,
Československý Vlčák, Ing. Karel Hartl, Jindřich Jedlička, A.f.BKK1996
Encyklopedie psů, Dr.Bruce Fogle, 5. vydání, Fortuna print 2005,

MENU2
TEXT TEXT TEXT